Upíří deníky

31.12.2009
Milý deníčku,
dnes se mi zdál sen. Znovu ten stejný sen. Sny se mi nezdají skoro sto let a teď přišel tento. Už měsíc, každou noc. Nejsem zvyklý spát v noci, ale teď? Ať usnu kdykoliv, vždycky přijde. Usínám každý večer s tím, že dnes možná, konečně uvidím její tvář. Stojí tam přede mnou a vztahuje ke mně ruce. Vím, že jí musím obejmout, vím, že jí musím chránit. Jsem rychlejší než člověk, moje smysly jsou lepší, ale teď jakkoliv rychle se snažím k ní dostat, vždy je pryč. Jako kdyby moje nohy byly z olova. To jediné, co vím je, že ona je to nejdůležitější v mém životě. Ona je můj život. Vše pro co žiju. A já stále neznám její tvář.

10.1.2010
Milý deníčku,
šel jsem se projít. Večer. Nohy mě zanesly na hřbitov, kde jsem bloumal jako duch. Cítil jsem se zraněný. Bylo mi bídně už tak dlouho. Takovou dobu žiju, ale přitom si připadám tak prázdný. Bez života. A přesně to jsem, jsem zrůda. Potkal jsem staršího muže, který mě pouze minul, skoro si mě nevšiml. Ucítil jsem jeho pach a už jsem byl připravený vzít si to, co mi dá alespoň ochutnat život. Krev. Už jsem cítil na jazyku jeho krev, ale potom jsem si to rozmyslel. Něco mě zastavilo. V noci jsem přišel na to co. Byla to ona, ta dívka ze snu. Tentokrát jsem jí spatřil.

Měla dlouhé ledové modré šaty. Podtrhovaly barvu jejích očí. Měla je modré až fialové. Tak zvláštní. A její tvář? Nedokázal jsem jí popsat. Měla dlouhé světlé vlasy, barvy zlata. Byla tak překrásná, že se mi sevřelo srdce. Zastavil se mi dech, když se přese mě navalil ten prudký nápor lásky, kterou jsem ucítil. Neznal jsem jí. Nikdy předtím jsem jí nepotkal. Možná tu tvář už jsem někde spatřil, ale ona byla tak krásná a jedinečná.

Měl jsem tak silnou potřebu jí chránit, že mě to vyděsilo. Dokonce jsem znal i její jméno. Elena. Stála tam přede mnou a usmívala se na mě. Věřila mi. Natahovala ke mně ty ruce a já jsem konečně stál u ní a mohl jí obejmout. Cítil jsem její teplo, tlukot jejího srdce a cítil jsem, že je v bezpečí.
Teď konečně jsem se cítil šťastný, znovu živý. Ona je to, co jsem potřeboval. To, co ale přišlo v další chvíli jsem nečekal. Moje tvář se změnila a já jsem zatnul zuby do jejího hrdla. Cítil jsem krev, tak opojný pocit. Nedokázal jsem přestat. Moje láska jí právě teď zabíjela. A já jsem nedokázal přestat. Zvíře ve mně bylo silnější, silnější než cokoliv, co jsem dosud poznal. Její srdce se zpomalovalo a já věděl, že jestli teď nepřestanu, budu pozdě. Když její ruce ochably, věděl jsem, co se stalo. Zabil jsem jí.

Odložil jsem deník a musel se zhluboka nadechnout. Už jenom to, že jsem to napsal ve mně probudilo znovu ten sen. Který byl tak reálný, a proto mě tolik děsil. Už jsem nespal dva dny. Bál jsem se, že by se mi to zdálo znovu? Nebo že už by se neobjevila? Něco ve mně si myslelo, že jsem jí zabil doopravdy. Něco zase jako kdyby mi našeptávalo, že se to teprve stane. Musel jsem se odsud dostat. Musel jsem pryč. Proto jsem si sbalil věci a odjel z města. Chtěl jsem se vrátit do Mystic Falls. Možná tam přijdu na jiné myšlenky. Potřeboval jsem se zbavit toho snu. A hlavně těch výčitek.

Když jsem dorazil na místo, konečně jsem cítil nějaké uvolnění. Tady jsem doopravdy žil, před 150 lety, když jsem byl ještě člověk. Tolik se toho tady změnilo. Ale pořád jsem to tady poznával. Šel jsem se projít na hřbitov. Už mě opouštěly obavy. Byl to sen, pouze sen. Mohl jsem zase klidně dýchat. Všechna úzkost byla pryč. Až dokud jsem jí neuviděl. Zpočátku mi nedošlo, že vypadá odlišně. Pořád to byla ta samá Elena jako z mého snu, ale tentokrát na sobě měla kalhoty a koženou bundu. Seděla v trávě a psala něco do deníku. Ty emoce, které přišly, byly o tolik silnější než v tom snu. Byla tak krásná a já jsem nechápal, kde se ve mně ty pocity berou. Neznám tu dívku. A přesto…

Viděl jsem sám sebe, jak k ní mířím. Už jsem byl připravený znovu ochutnat její krev a byl jsem si jistý, že by chutnala lépe než v tom snu. Chtěl jsem se jí zbavit, chtěl jsem se zbavit té noční můry. Do poslední kapky krve.

Ale když ke mně zvedla pohled, když už jsem stál kousek od ní a byl připravený po ní skočit. Ten pohled změnil všechno. Její oči měli tu pozoruhodnou barvu modři a koukali na mě tak důvěřivě. Zvědavě a mile. Nedokázal bych jí ublížit. Nikdy. Věděl jsem to. Ten sen byl nic oproti tomu, co jsem teď cítil. Tu touhu jí ochraňovat a dát jí vše, co bude chtít.

„Ahoj, já jsem Stefan Salvator,“ pronesl jsem tiše a natáhl k ní ruku.