The Vampire Diaries

Tak jo, po včerejším večeru jsem si byla jistá, že Stefan nebude jen „přestupní stanice“ mezi mým starým životem a nynějškem. V jeho společnosti mě ani nenapadlo pomyslet na to, co se stalo před čtyřmi měsíci. S ním jsem se cítila jako v oblacích. S ním bylo vše úžasné. No, zní to divně, ale já si prostě nemůžu pomoct.

Ahh, tak už jsem uhádla, proč, když jsem se vzbudila, byla v pokoji tma. Nebylo to počasím, ale snad vám pomůže to, že jsem to vyřešila při pohledu na hodinky. Pro mě absolutně nepochopitelná situace – včera večer jsem nešla spát přímo po Večerníčku, a navíc není mi ve zvyku vylézt z postele dřív než mi budík podruhé zazvoní. Asi to byla nedočkavost po Stefanovi. Jo, to byl ten důvod – Stefan. Možná jsem se do něj zamilovala, ale on skrýval víc než obyčejný člověk. Tušila jsem to. V jeho společnosti mi bylo nádherně, ale byla mezi námi menší zídka, přes kterou jsem nemohla přelézt, protože před ní stál on a bedlivě ji hlídal. Občas mě to dovádělo k šílenství, ale při pohledu do jeho obličeje, který mě sledoval tak, jak bych ani nevěřila, že je možné, všechny pochybnosti zmizely a zbyl ze mně jenom zamilovaný blázínek.

Tak dobře, v posteli už nevydržím ani o sekundu víc. Třeba Jenna ještě nebude vzhůru a já ji nenápadně proklouznu. Snídani si můžu koupit cestou do školy. Moje odhodlání se mi vymstilo – postavila jsem se na nohy moc brzo a trošku jsem ztratila rovnováhu. Ještě že mám tak velkou postel. No naštěstí na druhý pokus se mi to povedlo. Uff. Proti mně stála postava, s dlouhými hnědými vlasy, čokoládově hnědými oči, do kterých se připletla i zelená barva. Rty měly dokonalý tvar – no možná horní ret by mohl být trochu menší, ale kdejaká dívka by jí je mohla závidět. Obličej byl oválný a brada do špičky. Výška byla na její věk průměrná. To jsem ale přeci byla já. Možná trochu pozdě, ale až teď jsem si uvědomila, proč se za mnou kluci otáčejí a pískají. Nikdy před tím mě to ale nenapadlo. Nejspíš protože jsem se nikdy takhle důkladně nezkoumala. Tichými kroky jsem přešla do koupelny, která naštěstí nebyla moc daleko od mého pokoje. Ze zdi na mě vykukovala ta známá postava, tentokrát s kartáčkem v puse. Kartáček mi stále trčel z pusy, ale ruce měly jinou práci. No nebylo zrovna nejjednodušší rozčesat ty husté, hnědé vlasy. Trochu to zabolelo, ale nakonec se podvolily hřebenu a dostaly se do tvaru, který si drží už pár let. Na jazyku už mě trochu začala pálit pasta, a tak jsem si doleštila své zoubky a vypláchla si pusu. A teď už hurá vybrat si oblečení. Mám být elegantní dámička anebo sportovkyně? No možná si zase obleču jeansy s košilí – mojí nejoblíbenější. Po tříminutovém přemýšlení, jestli už mám všechno hotové, jsem se rozhodla, že se pomalu ale jistě budu plížit do budovy, kterou už mám hodně dlouho v hlavě.

ŠOK!! Ještě jednou jsem zkontrolovala čas při pohledu na hodinky, ale nečekalo mě nějaké překvapení. To překvapení totiž stálo přede mnou. Ano před mým domem stál Stefan Salvatore a sledoval mě svým šibalským pohledem. Opřený o kapotu svého nablýskaného Porsche 911 Turbo a on se na mě opravdu usmíval. V hlavě mi prolétlo tisíce, co tisíce, miliony myšlenek, ale ta jedna, nejdůležitější všechny ostatní přebila, až zůstala jenom ona viset. Bože, já jsem se opravdu zamilovala! A ne jen tak do někoho. Ten někdo s velkým „N“ byl Stefan Salvatore. Všechny dívky ve škole po něm toužebně hleděly, ale já věděla, že verdikt uviděl a ucítil světlo světa. Sice mi ještě nedošlo, proč si vybral zrovna mě, ale já měla jasno, že ho miluji. Někomu to může přijít divné, říkat něco tak silného o někom, o kom takřka nic nevím. Ale jak se říká „srdci neporučíš“. Stáli jsme stáli naproti sobě, já paralyzována jeho pohledem, neschopna slova, natož pohybu. A pak se mi všechno začalo točit…

„Ahoj“, řekl tím svým medovým hlasem.
„Aaaahoj“, vykoktala jsem ze sebe. Sakra, no mám ale štěstí, že se mi nezlomil hlas.
„Napadlo mě, jestli třeba nechceš vzít do školy.“ Nezněl nervózně, ale nějak jsem vycítila, že
Cože? Teď? Jak mohl vědět, že půjdu do školy takhle brzo? Asi náhoda.
„Jo, to by se mi hodilo“