Zachránce

Elenin strach narůstal s každým krokem, kdy se k ní přibližovala ona temná postava, jejíž obličej zůstával zahalený temnou nocí. Na spáncích jí zběsile pulsovala bolest, nejspíš způsobená tou nehodou. Pud sebezáchovy na ni křičel, aby se alespoň snažila dostat ven z auta a utíkala před ním, ale nebyla schopna se pohnout a navíc, byla připoutaná a auto bylo převrácené na střeše, takže visela hlavou dolů. S očima plnýma hrůzy jen zírala před sebe a uvědomila si, že tiché slzy jí kanou z očí.

Důvodů, proč právě plakala, se nabízelo hned několik. Mohlo to být bolestí, která byla důsledkem autonehody, ale také to mohla být bolest jiná… psychická. Stefan, ten kterému plně důvěřovala a svěřovala se mu, kterému se dnes večer odevzdala, ji jen využil. Neměl ji rád kvůli tomu, jaká byla, ale spatřoval v ní Katherine. Nejspíš ji vlastně nikdy ani rád neměl. A třetí důvod k pláči byl ten strach, který otřásal jejími rameny, když se k ní temná silueta sklonila.

K smrti vyděšená Elena byla v tuto chvíli schopna myslet jen na jediné, přišel si pro mě…přišel, aby mě zabil. Když pohlédla do Damonových černých očí, věděla, že tohle je její poslední minuta mezi živými. Chtěla křičet, hlasitě plakat, ale ne před ním. Nikdy nebude brečet před ním, to už si jednou slíbila. Nedá mu najevo svůj strach, který kroutí jejími vnitřnostmi. Nenechá se zastrašit…

„Eleno!?“ ze rtů mu splynul jeden tichý zvuk, podobající se spíš unavenému vydechnutí. Zpříma mu pohlédla do očí a spatřila tam něco, co ji překvapilo. Chladný, cit a lidskost postrádající Damon, se na ni díval vyděšenýma očima, očima plnýma dech beroucím strachem . Bál se o ni. „Eleno…dostanu tě ven.“ Uvěřila mu. Uvěřila tomu, že tady není proto, aby ji zabil. Věděla, že Damon ji zachrání a soustředila se jen na tuhle spásnou myšlenku. Nezáleží na tom, co bude následovat.

Nad její hlavou se ozvalo hlasité skřípání ohýbaného plechu a pak Damonovy bledé ruce trhly dveřmi auta, které s rachotem dopadly na cestu. Chladný vánek jí rozfoukl vlasy kolem čela a ona z plných plic nasávala čerstvý vzduch, zatímco jeho ruce se snažily odepnout jí bezpečnostní pás a přitom ji pevně držet, aby si neublížila.

Když za pasem ucítila mírné škubnutí, raději zavřela oči a čekala, co bude dál. Během několika vteřin ucítila na tváři vánek, laškovně si pohrávající s jejími vlasy. Stále ještě nechávala oči zavřené, i když byla z nejhoršího venku. Teď ji jeho silné, svalnaté paže pevně svíraly a kolébaly ji ze strany na stranu, jako nějaké malé dítě. Cítila se v jeho náručí tak křehká a zranitelná…bála se pohnout.

„Eleno…pověz mi, co se ti stalo? Proč pláčeš?“ překvapilo ji, jak blízko jejího ucha se Damonův jindy arogantní hlas ozval. Cítila jak se jeho rty zlehka, sotva znatelně dotkly její kůže. Slyšela tu naléhavost v jeho hlase, ale stejně mu nemohla odpovědět. Nedokázala posbírat zbytky svých sil a říct mu, že strávila noc se Stefanem a potom u něj našla fotku Katherine, která vypadala skoro jako Elenino dvojče. Všechno to bylo ještě moc čerstvé a o tom nemohla mluvit…ne s Damonem.

Místo toho jí však hlavou v divokých spirálách vířily myšlenky na to, jak ho srazila. Před očima jí doznívala scéna jako vystřižená z hororu. Viděla jeho bezvládné tělo ležící na silnici, když v tom se stalo něco neuvěřitelného. Nehybné tělo se začínalo zvedat, na vlastní oči viděla, jak se mu zpřerážené končetiny narovnávají. Srazila Damona a přesto je tady s ním.

„Srazila jsem tě…“ zašeptala do ticha, které byla přerušováno jen jeho mělkým pravidelným dechem a Eleninými vzlyky. „Ležel jsi tam a pak ses zase postavil. Kdybys to nebyl ty…kdyby to byl…člověk…“ ani nevyslovila své obavy. Kdyby srazila obyčejného smrtelného člověka, nejspíš by to nepřežil. Vlastně měla štěstí, že srazila právě Damona, upíra.

„Dokážu se skvěle regenerovat.“ Nebyla si jistá, ale jeho hlas zněl pobaveně. Nastala chvíle, kdy otevřela oči a pohlédla do jeho tváře. Sledoval její obličej s téměř nábožnou úctou, jako by ve svém náručí držel stovky let starý poklad. Na okamžik zaváhal, ale pak jí jednu dlaň zlehka položil na vlasy a prsty si něžně pohrával s pramínkem jejích vlasů. „Co ti bratr udělal tentokrát, že jsi od něj tak rychle ujížděla? Pověz mi to, Eleno.“ Zavrtěla se v jeho náručí a nepatrně sebou cukla, když se jejich obličeje přiblížily.

„Byl se mnou Stefan jen proto, že mu tolik připomínám Katherine?“ tak a je to. Dostala ze sebe to, co ji tolik tížilo na mysli. S vyslovením této věty, jako by ze sebe odplavila všechny starosti. Cítila se lehčí. Damon zavřel oči a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Možná mu ji připomínáš, ale jen vzhledem. Když jsem tě viděl poprvé, také jsem nevěřil tomu, co vidím. Ty jsi ale jiná než ona. Jsi laskavá, upřímná. Jsi schopna opravdu milovat. Ty jsi snad všechno, jen ne podobná Katherine…“

„Je mi zima…“ uvědomila si Elena a pažemi si objala hrudník. Damon si ji k sobě přitiskl o něco blíže, takže se jejich rty skoro dotýkaly. „Vezmi mě domů, prosím.“ Zašeptala a její rty se lehce otřely o jeho, jako motýlí křídla. Cítila tu energii a spokojenost, která z něj vyzařovala a sdílela ji s ním. Dobře si uvědomovala jakési silné citové pouto, které mezi nimi vzniklo. Věděla, že se tomu neubrání.

„Chceš mě políbit.“ Nebyla to otázka. Damon právě využil své Síly, aby ji přinutil to udělat. Neměla na krku náhrdelník se sporýšem, který by ji před tímhle ochránil. Viděla jeho přesvědčivý pohled a všechna bolest z její těla vymizela. Věděla však, že někdo, koho milovala, jí ublížil. Chyběla tu část jí samotné.

„Nemusíš na mě používat ten svůj upíří nátlak.“ Promluvila tiše a skoro se zasmála, když na ni Damon pohlédl nanejvýš zmateně. „Nemám sporýš. A ano, chci tě políbit. Jen jednou.“ Řekla na vysvětlenou a o pár milimetrů přiblížila svůj obličej k jeho rtům. Víc nebylo potřeba. Cítila obrovskou živočišnou přitažlivost(lépe to nazvat nedokázala), která panovala mezi nimi a nechala se od něj políbit. Bylo to úplně jiné, než líbat Stefana.

Jejich rty se pohybovaly v dokonalé souhře, dokud se Damon neodtáhl a neopřel se čelem o Eleninu tvář. Smutně si povzdechl. „Kdybych tak jen mohl trochu ochutnat…“ zastudil ji jeho studený dech. Věděla kam tím míří a celé její tělo ztuhlo. Co má dělat teď? Co je správné udělat? „Můžu tě přinutit, abys mi dovolila se napít. Můžeš to ale udělat dobrovolně.“ Položil jí ruku na krk a zlehka ji políbil.

„Udělej to.“ Hlesla tiše a zhroutila se do jeho náručí. Se semknutými víčky pevně u sebe čekala, až přijde bolest. Myslela přitom na Stefana, kterého právě zradila. Políbila Damona a teď ho nechává, aby se z ní napil. Nenáviděla sama sebe. Jsem tak hrozná, pomyslela si a zadusila v sobě výkřik, když jí dva tesáky pronikly pod kůži.

Vnímala, jak z jejího těla odchází malé doušky krve. Zároveň ale zjišťovala, že zatímco ona něco odevzdává, Damon jí něco vrací na oplátku. Jako by jí někdo vrazil jehlu s adrenalinem přímo do srdce, před očima se jí rozsvítily ohňostroje radosti, uspokojení. Byla bezstarostná, s ničím se netrápila a necítila žádnou bolest. Všechno zlé odplouvalo s její krví. Prožívala stav extáze a nechtěla, aby to někdy skončilo.

„Dost.“ Zamumlal Damon a odklonil se od Elenina hrdla. Ona zklamaně otevřela oči a zírala do jeho tváře, ve které se zračilo uspokojení, naplněná touha. „Pokud bych si vzal příliš…nechci tě zabít, Eleno. Teď už ne.“ Fascinovaně sledovala, jak si špičkou jazyka olizuje rty. Pak ji políbil do dlaně a postavil se. Vyhoupl si ji do náruče a pomalu kráčel po silnici, směrem k jejímu domu.

Elena si v tu chvíli uvědomila, že cokoliv cítí k Damonovi, ať se to zdá jakkoli divné a zvrácené, je to silné. Stejně jako to, co cítila ke Stefanovi. Já a mí dva upíři, pomyslela si a v duchu se zasmála. Současně s tím jí došlo, že se Katherine podobá víc, než si odmítala připustit. Miluje dva muže, nesmiřitelné soky, kteří budou bojovat o její srdce. A i když věděla, že tohle směřuje do záhuby, přijala to s klidným srdcem…