Výměnné pobyty. Kdo to kdy vymyslel. Nevím jak vy, ale okukovat cizí školu a cizí lidí v naprosto neznámém prostředí mě nebere. Do městečka Mystic Falls jsem byla spolu se třemi studenty poslána ředitelem naší školy v Bostonu. Nikdo se nás neptal, jestli chceme jet. Byli jsme jen vybrání na základě našich studijních předpokladů. Zrovna jsme vystupovali z autobusu před malým ale docela pěkně vypadajícím hotelem, kde jsme měli být ubytováni, během našeho pobytu tady. Čekala jsem až nám z autobusu vyloží zavazadla a rozhlédla se kolem. Na první pohled typické město s pár tisíci obyvatel, kteří se většinou navzájem znali aspoň od vidění. To v Bostonu jsem potkávala denně tolik cizích lidí a procházela tolikati místy, že se nedalo ani jedno zapamatovat. Měla jsem svůj okruh lidí. Svou rodinu, kamarády ale hlavně své přátelé. Jako jedináček jsem přátelství vždycky považovala za to nejcennější, co jsem mohla dostat. Rodiče pracovali u farmaceutické společnosti a i když byla na nich vidět snaha věnovat se svýmu  jedinýmu dítěti, vídávala jsem je jen občas. I když jsem patřila k těm studentům, které bavilo učení, nikdy jsem nedokázala být členem tzv. školní party. Většinou jsem jen stála bokem a dělala si své vlastní věci. Všeci se mnou ale vycházeli dobře, tak jsem byla ušetřena šikany, která takové děti jako já, postihuje. Měla jsem tedy spoustu kamarádů, ale mezi přátele jsem mohla řadit jen dvě osoby. Mé tzv. spřízněné duše. Ty ale bohužel zrovna nestály vedle mě a tak jsem byla nucena smířit se se společností tří neznámých studentů. Když jsme konečně dostali svá zavazadla, náš školní dozor nás zavedl do svých pokojů a nechal nám po zbytek dne volno. Však byla neděle, tak kdo by se dneska učil. Doslova s radostí jsem se zabořila do měkkých polštářů na své posteli a do uší jsem si pustila oblíbenou kapelu.

Nikdy jsem se přehnaně nestrojila do školy. Co to jsou „šminky“ jsem objevila až nástupem na střední. Někdo by řekl, že jsem pozadu, ale já v tom neviděla nic podstatně důležitého. Milovala jsem knihy, staré filmy a rockovou muziku. Dneska jsem si ale dala obzvlášt záležet. Své dlouhé zrzavé vlasy jsem nechala volně rozpuštěné, zelené oči jsem obtáhla černou tužkou a na sebe jsem si vzala to nejoblíbenější: úzké tmavé džíny, dlouhé šedé triko a odrbanou černou bundu. Jak jsme jeli školním autobusem do školy, všimla jsem si že tohle městečko je trochu odlišné než ostatní. Možná to bylo tím sluncem nebo okolní přírodou, ale celé to prostředí mělo jakoby podivný až mystický nádech. Ta atmosféra byla nepopsatelná. Ale asi jsem toho všimla jen já.

Škola v Mystic Falls. Téměř skoro stejná jako většiny středních škol. Jak nás ředitel prováděl, všimla jsem si typických školních partiček různého složení. Školní primadony, či největší borci a machři, parta šprtů a knihomolů, parta těch, co vypadali napohled normálně nebo vyznavači gotického stylu. A ti co byli povětšinou sami nebo jen ve dvojicích, to byli ti, kteří nezapadali ani do jedné skupiny, to byli ti nejnormálnější.

Celé vyučování proběhlo v klidu. Zařadili nás do třídy těch, kteří zrovna okupovali naši školu v Bostonu. Všimla jsem si, že jsou z vyúkou tady o něco pozadu, takže všechno učivo bylo pro mě staré a nudné. Toužila jsem se vrátit domů a mít už tuhle komedii za sebou. Při školním obědě si ke mně sedla jedna dívka s tmavou pletí. Představila se jako Bonnie. Všimla jsem si jí už ve třídě. Vyptávala se mě na výměnný pobyt a jak se mi tady líbí. Později si k nám přisedli i další dva její kamarádi: Elena a Stefan. Napohled pěkný pár, ale mě připadal poněkud zvláštní. Jakoby něco tajili a neustále se měli na pozoru, o čem mluví. Navíc Stefan byl na místní slunečné poměry docela bledý. Čas obědu ale rychle utekl a tak jsem se se všema rozloučila a zamířila do hotelu. Elena mě ještě stihla pozvat do jejich oblíbeného baru. Když jsem byla už téměř u školní brány, neodolala jsem a otočila se jejich směrem. Všimla jsem si že jediný kdo zůstal, byl Stefan a bavil se s někým jiným. Byl hodně pohledný, vypadal ale starší a byl jak Stefan pobledlý ve tváři. Vypadalo to, jakoby se o něčem dohadovali.

Nikdy mě nebavili diskotéky ani hospody. Měla jsem radši živá vystoupení a koncerty. Dneska jsem se ale rozhodla udělat výjimku. Výjimku, která mě stála život. Ale to jsem tedka nemohla vědět.

Podle Elenina popisu u oběda jsem došla do jejich oblíbeného baru. Šel se mnou i jeden spolužák z výměnnýho pobytu. Byl celý natěšený, že konečně uvidí pořádné „buchty“. Když jsem dorazila, všichni moji nový známý z oběda už tam byli. Bonnie seděla ve společnosti jakési blondýny a vedle u kulečníku stáli Elena a Stefan. Přisedla jsem si k Bonnie, ale nijak moc se mi nechtělo mluvit. Objednala jsem si cosi k pití a jen se rozhlížela a poslouchala okolní ruch.

Najednou se ochladilo. Možná se mi to jen zdálo, protože jsem seděla jen v tričku. Podívala jsem se na své přísedící a všimla jsem si, že se obě zatvářili naštvaně a pobouřeně. Obě zírali na společníka s kterým se vybavoval Stefan. Byl to onen neznámý, kterýho jsem viděla odpoledne po obědě. Jak se bavil se Stefanem a sem tam prohodil slovo s Elenou, všimla jsem si, že jeho tmavé oči zabloudili do těch mých. Najednou jsem měla pocit, jakoby se celá země převrátila. Nemohla jsem se odtrhnout od těch očí. Jakoby mě k sobě připoutali neviditelným magnetem.

„To je Damon, Stefanův bratr. Není to moc dobrý společník.“ Ozvalo se vedle mě a já zjistila že na mě promluvila Bonnie, jelikož si všimla mého upřeného pohledu. V jejím hlase jsem jasně cítila varovaní, varování před skrytým nebezpečím. Mě to bylo ale v tu chvíli jedno. Stále jsem se na něj dívala a pak jsem jen stěží skrývala zklamání, když se se Stefanem rozloučil a odešel. U dveří se ale ještě otočil a probodl mě svým magnetickým pohledem. Večer pak uběhl celkem rychle. Byla jsem natolik omámená, že jsem moc nevnímala společnost okolo sebe. Jelikož jsem tu byla jen na pár dní a navíc s učiteli, měli jsme jen omezený čas na večerní vycházky. Zaplatila jsem a rozloučila se se všemi. Asi jsem jim nepřipadala jako zajímavý společník. Ani se jim nedivím. Všeci byli jakoby spojeni. Nevím čím, ale bylo to něco okolo nich. Všechno mi tu připadalo takové záhadné a mysteriózní.

Byla jsem už v půlce cestě, když jsem si všimla postavy stojící na kraji silnice. Jelikož jsem z velkoměsta, nijak mě nenapadlo se postavě vyhnout. Když jsem procházela okolo a pohlédla na cizince, najednou mě přepadla závrat a já úplně přestala dýchat. Byl to onen Damon, Stefanův bratr. Jen tam tak postával ve tmě. Že by čekal na mě?? Hloupý nápad od hloupé holky. To byli moje myšlenky v té chvíli. Najednou ale ke mně přistoupil, těšně k mýmu tělu. Nemohla jsem nic dělat, připadala jsem si jakoby připoutaná k zemi a jediný co jsem dokázala, bylo dívat se do jeho černých očí. Viděla jsem bokem jak mě vztahuje ruce. Byli chladné na dotek. Držel moji hlavu a pomalu se ke mně přibližoval. Cítila jsem tu touhu, bylo mi jedno co dělám, všechno mi bylo ukradený. Najednou se udělala tma a kolem prosvištěl vítr. Zmateně jsem zatřásla hlavou a zjistila jsem že už nejsem u silnice, ale v jakémsi domě. Damon stál vedle mě a pomalu si mě přitahoval k sobě. Cítila jsem to elektrické napětí tu touhu, která z nás proudila. Pomalu mě políbil. Byl to ale polibek, o jakým se mi nikdy nesnilo. Tolik touhy jsem nikdy nepocítila. Všechno pak bylo už rozmazané. Jediné co si dokážu vybavit z posledních chvil mého života, bylo padající oblečení a mé tělo dopadající na postel, ta neutuchající rozkoš a naplnění. Vidím stále jen ty černé oči, oči které se pak úplně změnili, ta nádherná tvář se proměnila a já jen záhlédla stékající krev po mém těle. Jediný na co jsem v tu chvíli myslela bylo, aby to nikdy neskončilo, aby to bylo navždy…