Too late

Damon… zlý, ironický, drzý upír, a i přes všechny tyto vlastnosti se v něm může ukrývat láska, cit a nekonečná bolest, ze ztráty milované osoby.

Byla neproniknutelná tma, která pohltila všechno, co jí stálo v cestě. Všude byl naprostý klid, vítr se proháněl po korunách stromů a klouzal po uzavřených oknech domů, a přece se tu mihnul nějaký pohyb. Nocí se někdo procházel pro dlouhé ulici v Mystic Falls. Byla to malá osoba v černém plášti, který kryl celé její tělo.

Stvoření se neslo, tak elegantně, že při chůzi to skoro vypadalo, že se vznáší. Vítr se marně pokoušel strhnout mu z hlavy velkou kapuci, která zabraňovala nakouknout mu do tváře a odhalit jeho totožnost.

Osůbka mířila stále stejně rozhodně a ani jednou nezaváhala. Zabočila do další ulice, kde se zastavila před velkým domem. Chvíli si ho prohlížela, ale potom ji vyrušilo zakrákání havrana na stromě. Postava se otočila, aby si ho prohlédla. Byl opravdu velký a v té tmě nebylo vidět, že jeho peří je černé jako samotná noc, jen žluté oko žhnulo temnotou.

Pták se sám od sebe vznesl, ale postava nacházející se na ulici neosaměla. Spíš naopak. Ze zadu k ní ležérními kroky přistoupila další temná postava, ale ta neměla žádný plášť, který by ji maskoval. Byl to muž s temnými havraními vlasy a tmavýma očima, ve kterých byla znatelná drzost. Na sobě měl stejně tmavé oblečení, aby splynul s tmou.

„Co tady chceš?“ zeptal se muž, ale jeho otázka nebyla zodpovězena. „Slyšíš mě? Co tady děláš?!“
„To bys měl vědět sám…“ z pod pláště se ozval dětský zvonivý hlásek. Už ho někde slyšel, ale nebyl schopný ho ve své paměti nikam zařadit. Pokoušel se vycítit pach osoby, ale žádný tady nebyl.
„Kdo jsi?!“
„Ale my dva už jsme se přece potkali, Damone…“
Ten hlas, ten zatracený roztomilý hlásek se mu zarýval do mozku, ale stále nebyl schopen si vzpomenout, kde už ho slyšel.
„Ale Damone…“ postava se k němu konečně otočila čelem. Celkově mu mohla sahat k pasu, ale stále měla sklopenou hlavu.
Damon pořád namáhal svoji hlavu, aby si vzpomněl. Měl v ní tolik myšlenek, tolik vzpomínek, ale pořád nebyl schopný ji zařadit. Postava se najednou napřímila a vítr konečně dostal příležitost dostat jí kapuci z hlavy. Černá látka pomaličku skouzla dolů a odhalila přímo andělský obličejík malé holčičky. Měla blonďaté vlásky, které se stáčely do lokýnek a velké modré oči, které by dokázaly rozehřát každé ledové srdce.
„Tak co už si na mě pamatuješ?“ prohodila s úsměvem.
Damonovi se tvář skřivila úlekem. Tohle nebylo možné. Už si vzpomněl, kde ji viděl. Na chvíli by se zdálo, že měl v očích strach a obavy. Velký a neporazitelný Damon měl strach.
„Co tady děláš? Nemáš nic jiného na práci?“ nedal na svém hlasu nic znát a pořád si v něm pohrával s lehkou ironií.
„Ty znáš odpověď. Máš ji uvnitř, někde ve své hlavě. Víš, pro co jsem si přišla.“ lehce očima těkla k domu, který si předtím prohlížela a potom svoje oči upřela znovu na Damona.
„Tohle je dům Gilbertových! Nemůžeš…“
„Ale ano, já můžu. Nebraň se tomu, víš, že mě nemůžeš porazit!“
„Byla jsi tam, i když zemřela Katherine! Byla jsi u toho!“ teď se mu hlas lehce třásl. Najednou se cítil lehce zranitelný, vzpomínka na ten bolestný den ho drásala zevnitř.
„Ano. Tam jsem byla taky. Konečně sis na mě vzpomněl.“
„Nemůžeš si ji odvést! Nemůžeš mi vzít i ji!“
„Ale Damone, já ti nikoho nevzala! A navíc… ani jedna z nich nebyla tvoje…“ řekla to tak nevinně, že to skoro působilo jako výsměch.
Damonova tvář se najednou změnila. Už to nebyl ten šarmantní a okouzlující muž, ale v obličeji měl vepsanou zuřivost a dravost šelmy. Vycenil zuby a vydal zvuk podobný zasyčení.
„Ztrácíš tu čas dětskými hrami…,“ řekla pobaveně a pozorovala jeho proměnu, ale nedal se zastavit a skočil po ní. Chvíli to vypadalo, že se děvčátku zakousne do bílého hrdla, ale proletěl zkrz ni jako by byla duchem a skončil na silnici.
„Děláš zbytečně moc hluku! Já chápu, že některým věcem se težko rozumí, ale mě nemůžeš zastavit!“
Damon se znovu nakrčil a chystal se k dalšímu skoku, ale děvčátko vystrčilo z pláště jednu drobnou ručku.
„Nemám na tyto hrátky čas!“ pronesla a natáhla k němu ruku. Napjala dlaň a namířila jí na Damona, který se zhroutil k zemi a svíjel se v křečích.
„Dobře víš, že stejně jako ji si můžu vzít i tebe!“ zašeptala výhrůžně a šla k němu. Její oči najednou nebyly roztomilé a slaďoučké, ale chladné jako led.
„Tak si vezmi mě!“
„Nevíš, o čem to mluvíš!“ zasyčela.
„Už jsem jednou ztratil Katharine… nechci to zažít znovu.“ stále byl zkroucený bolestí, která ho držela v šachu.
„Ty jsi ji musel opravdu milovat… nebo jsi ji chtěl jen proto, že ji chtěl i tvůj bratr a Elenu mít nemůžeš, tak ji chceš taky!“ holčička ruku sklonila k zemi, čímž prolomila Sílu, kterou držela Damona na zemi.
„Nic o tom nevíš!“ odsekl, ale jeho oči byly prosebné. Zlý a vzpurný Damon tady ležel na asfaltu zlomený a zoufalý.
„Je mi to líto, ale já to musím udělat!“
„Sama jsi řekla, že si můžeš vzít i mě! Můžeš udělat výměnu.“
„Ano, tebe i ji, když budeš dělat problémy, ale měnit osudy… nevíš jak je to náročné!“
„Můžu ji proměnit!“
„To jí nepomůže. Nedělám vyjímky mezi dušemi, které si vezmu.“
„Ale proč ona?“
„Přišel její čas!“
Děvčátko zamířilo ke dveřím domu. Začalo se rozednívat a tma mizela. Holčička prošla zdí aniž by se před ní nějak zastavila.
Damon rychle vyskočil na strom, kterým viděl do okna, kde ležela hnědovlasá dívka na své posteli zachumlaná do teplé deky.
Netušil co má dělat, podruhé v životě si připadal bezmocný a slabý.

V pokoji se rozdrnčel budík, který Elenu donutil otevřít krásné ořiškově hnědé oči a posadila se. Lehce pohodila rozcuchanými vlasy, aby ji nepadaly do očí a elegantně protáhla své štíhlé tělo. Potom vstala z postele a začala si chystat věci. Najednou Damon spatřil jak do pokoje vplulo to malé blonďaté děvčátko, ale Elena ho neviděla. Nemohla utíkat, nemohla se bránit.
„Stefan…“ napadlo Damona. „Stefane, kde jsi? Pomoz ji přece!“ upír si vzpomněl na svého bratra, který dívku miloval stejně jako on sám. Nikdy nežádal jeho pomoc, ale najednou toužil po tom, aby se objevil a přišel s nějakým plánem nebo nápadem, ale bylo příliš pozdě.