Křik citu zabitého

Dívka s dlouhými hnědými vlasy sametu podobné, otevřela své tmavé hluboké oči, aby hleděla do tváře svého mladšího bratra. Když nedržela oči zavřené, po tvářích se jí nepřetržitě řinuly slzy, které byly zaviněné bolestí, smutkem, nenávistí, ale hlavně žalem tak silným, že jí pukalo srdce s každým úderem. Znovu a znovu.
„Jere, proč nespíš?“ Jeremyho chlapecký výraz byl tolik poznamenaný událostmi posledního roku, ovšem události posledních dnů na něm zanechaly ještě větší stopy než smrt rodičů. Jeho oči, pod kterýma měl temné nafialovělé kruhy z nevyspání, byly kalné a jako by pokryté filmem. „Měl by sis odpočinout…“ zašeptala.
„El, víš, já mám strach, že když usnu, zapomenu. Nechci zůstat sám,“ vzlykl. Elena ho k sobě pevně přitiskla.
„Pšt, to bude dobré. Jsem tu s tebou,“ šeptala mu do ucha ve snaze zeslabit jeho žal.
Elena uklidňovala Jeremyho, ale sama věděla, že nic nebude dobré. Hluboko uvnitř cítila hroznou pálivou bolest, které se nedávno zbavila. Avšak věděla, že musí být oporou pro bratra, ať to stojí, co to stojí.

Ještě před třemi dny bylo všechno v pořádku, kdyby…

„A tenhle je poslední,“ zamumlala jsem nadšeně. „Jere, teto Jenno, snídaně!“ Můj křik se nesl tichým, ospalým domem. Na talíř jsem položila poslední lívanec. Poslepu přiklusala Jenna ještě v pyžamu, na hlavě měla něco, co ani v nejmenším nepřipomínalo vlasy. Hlasitě jsem se zasmála. Hodila po mne jen velice nepřátelský pohled, ale slovně můj smích nekomentovala. Pouze zasedla ke stolu a zamyšleně začala jíst snídani. Chvíli jsem ji pozorovala, ale když jsem pohlédla na hodiny, zjistila jsem, že jdu pozdě. Zasněně jsem si vzala bundu a s úsměvem si obula boty.
„Tak já letím, ahoj,“ zašvitořila jsem.
„Vím, vím. Odlétáš na křídlech lásky,“ zasmál se Jeremy, který mezitím sešel dolů. Hodila jsem po něm bačkoru, před kterou hbitě uhnul. Bota dopadla na kuchyňský pult, kde srazila hrneček, jenž se s třískotem rozbil na tisíce kousků. „Vedle!“ Po dlouhé době jsem ho viděla se usmívat. Radoval se. Byl opět sám sebou.
„Eleno!“ rozkřikla se Jenna.
„Střepy přináší štěstí!“ zahihňala jsem se. Jeremy protočil oči v sloup a Jenna mě gestem poslala pryč. Vyběhla jsem tedy ven, abych mohla naskočit do auta a rozjet se tam, kam mě srdce táhne. S hřejivým pocitem jsem projížděla probouzejícími se uličkami. Ve vzduchu byl cítit déšť, který se snášel celou noc na spící městečko. Všechno mi připadalo neuvěřitelně barevné, živé, reálné.
Proplouval mnou pocit, který jsem ještě nikdy nezažila. Příjezdová cesta k domu bratrů Salvatorových byla prázdná, což bylo divné. Jsem si jistá, že mám dvacet minut zpoždění. Zazvonila jsem, ale nikdo se neozval. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Nikdo není doma. To je divné. Nikde nebyl žádný věčně otravný Damon. Chyběl mi tu Stefan, který mi dokázal vyčarovat úsměv na rtech pokaždé, když jsem pohlédla do jeho tajemných očí.

***

Elena se vracela do auta, když v tom zahlédla krev na cestě, šla po kapkách z temné kapaliny. Na konci našla dívku v bezvědomí. Na krku měla krvácející ránu. Ale neztratila moc krve. Tep měla téměř pravidelný. Elena si sundala mikinu, kterou dívce přiložila ke krku.
‚Damon,‘ pomyslela si. Ovšem v dáli zahlédla postavu běžící k lesu směrem ke srázu. Rozběhla se tedy za ním. Stefan seděl na zemi s tváří v dlaních, na bledě modrou košili mu kapala krev, jež nebyla jeho vlastní, což poznala okamžitě, když zvedl hlavu. Jeho oči nebyly lidské, avšak upíří. Nad ním stál Damon s uspokojeným výrazem. Věděl, že jednou ochutná a podruhé neodolá. Rozběhla se dál ke skalám. Stefan ji předběhl a chytil ji za loket. Rychle se mu vysmekla.
„Nech mě!“ křikla.
„Vysvětlím ti to.“
„Není co! Vidím to, mám oči. Porušil jsi své pravidlo. Ublížil jsi,“ zavzlykala.
„Nechtěl jsem, Damon mě donutil. Nemohl jsem nic dělat. Bylo to silnější.“
„Ublížil jsi,“ mumlala zatvrzele. Stefan ji k sobě přitiskl, chtěla se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. Přičichl k jejímu krku, probudil se v něm pud lovce. Lehce se dotknul zuby její sametové kůže, avšak Stefana něco prudce odrazilo, což shodilo i Elenu. Ozval se výstřel. Nad Elenou se skláněl Damon a podíval ji ruku, aby jí pomohl vstát. Vstala sama.
„Ty jsi ho donutil,“ řekla s pochopením v hlase. Popošla o krok.
„Ano, toť pravda. Jsem to ale ďábelský!“ pochválil se Damon a napodobil ji v chůzi.
„Nejsi ďábelský, jsi zrádce.“ Rychle se otočila a vší silou strčila do Damonova nesmrtelného těla. V očích mu zajiskřilo. Vylétl do vzduchu a s křikem padal dolů ze srázu.
Stefan stále ležel nehybně na zemi. Elena se chtěla vrátit k autu, ale v blízkosti uslyšela známý hlas. Teta Jenna, aniž by si všimla ležícího upíra a schované Eleny, stála na okraji srázu a fascinovaně zírala do dáli. Ihned na to se za ní objevil Alaric Saltzman. Elena tajila dech, aby neprozradila svůj úkryt. Jenně uklouzla noha. Rychle couvla, ale přepadla na záda. Do nohy si zabodla ostrý kámen. Chvíli ležela, avšak se snažila vstát.
Alaric se najednou přestal ovládat a upřel své lačné oči na Jennu, jež krvácela na noze. Netrvalo to ani chvilku a už byl u ní. Oči mu potemněly, kůže okolo nich zčernala a zžilkovatěla. Už neměl výraz lačnosti, ale chtíče. V ústech mu zářily nabroušené zuby, které ostře kontrastovaly s tmavýma očima.
„Jenno! Ne!“ zavzlykala Elena. Jennino tělo se otřásalo v šoku ze ztracené krve. Z posledních sil se lapavě nadechla, její oči se upřely do dály, dokud neosleply. Z koutku jí vytekla slza. Poslední slza. Elena se chtěla rozběhnout k mrtvé tetě, ale Stefan ji popadl do náručí a nechtěl ji pustit.
„Pusť mě, Stefane! Okamžitě,“ zařvala. Stefanovo sevření malinko povolilo, čehož využila a rozběhla se k upírovi, jemuž tekl po bradě pramínek temně rudé tekutiny. Skláněl se nad Jennou, jako by chtěl znovu přisát své rty k jejímu hrdlu, ale toho Elena využila. Sevřela v pravici pevněji kolík a jakmile se dostala do jeho dostatečné blízkosti, zabodla mu kus dřeva přímo do srdce. Alaric Saltzman zalapal po dechu, vykulil teď už normální oči a dopadl na kolena. Jeho kůže se začala vrásnit, dokud nebyla úplně seschlá. Ležel na zemi jako loutka. Prostá a nehybná figurína. Stefan upustil další z kolíku do trávy, s neuvěřitelnou bolestí hleděl na svou lásku. Poté se rozběhl pryč. Elena se zhroutila mezi dvě těla.
Popadla to tetino do náručí a divoce ho k sobě tiskla. Houpala s Jennou jako s malým dítětem, které mělo noční můru, jež ho vyděsila natolik, že přiběhlo s pláčem. Konejšila teď už pouhou tělesnou schránku. Na tváře jí kanuly horké slzy a tělem otřásaly silné vzlyky. Nedokázala zapomenout na to, co se stalo. Viděla zemřít jednoho z nejbližších lidí, kteří jí zůstali. Zabila ji osoba, jenž měla plnou důvěru všech. Na hrudi cítila tlak, ve kterém jí popraskalo srdce, drtilo se na milion kousků, které neměl kdo zalepit.
Stefan se schoval za stromem nedaleko všech událostí. Pozoroval Elenu trpící bolestí. Viděl, jak svírá Jennu. Nenáviděl se. Chtěl všechno vymazat. Ale nemohl.

***

„Všechno bude dobré, Jere. Neopustím tě,“ mumlala Elena houpajíc mladšího bratra v náručí. Semkla víčka jako by chtěla vrátit všechno, co se stalo. Ovšem takovou moc neměla. Vzpomínky nelze zapomenout. A ty hrozné jsou ještě hůř zapomenutelné. Jsou navždy vytesány do mysli. Stále se vrací.

Láska je zlomocný dar,
nenávist je skrytý žal.
Slzy jsou krve kapky ze srdce zlomeného,
pláč křik citu zabitého.
Milovat nám dává sílu,
nenávist nám bere víru.
Láska usadí se uvnitř hrudi,
kde přebývá dokud nezastudí.
Hluboko do duše se zaryje,
zklamání náhlé neskryje.
Tolik to v srdci i duši bolí,
když láska jinou cestu si zvolí.
Dívat se, jak opouští místo své,
přichází období mdlé,
kde pomalu nic nezbývá,
než hledět, jak vše se rozplývá.
A mizí.