Právě když jsem doběhla na školní dvůr spatřila jsem chlápka jak na mě upřeně kouká.Váhavě se na mě usmál a já automaticky úsměv oplatila,pak jsem se však zarazila a úsměv mi ztvrdl na rtech.V tom rozrušení jsem si nevšimla jistých věcí… Jako je například jeho ladná chůze,mírný samolibý úsměv,který jsem tak často viděla na tváři Damona,a pohled,kterým hypnotizuje můj náhrdelník se sporýšem.Jistě to nebyl člověk.Zachvěla jsem se strachem,a i když to byl nepatrný pohyb ten neznámý si ho všiml.Jeho úsměv se ještě prohloubil.Ten úsměv mi připomněl to,před čím jsem právě utekla.

Byl to stejný úsměv jako na tváři upíra,který ve školní jídelně sál krev holce z prvního ročníku.Než mě spatřil,měl na tváři stejně bláhový úsměv.Jenže jak jsem couvala a chtěla běžet pro Stefana,zavadila jsem rukou o talíře položené na podnosu. Sesypaly se na zem a překvapený útočník po mě vystartoval.Měla jsem v rukávu moment překvapení a na poslední chvíli jsem stihla vyskočit z otevřeného okna.Slunce upíra zastavilo.

Upír,který na mě očividně čekal na dvoře,přistupoval blíž ke mně.Na nic jiného jsem nečekala a běžela do školní budovy.Snad by se neopovážil zaútočit v budově plné studentů.Rychle jsem přemítala jakou by teď měl mít Stefan hodinu.Vzpomněla jsem si na poslední chvíli.Jasně!Včera říkal že hned první hodinu mají tělocvik,že mě vyzvedne dřív.Zahnula jsem doprava směrem k tělocvičně.Myslím,že jsem uběhla vlastní rekord.Stefan asi musel slyšet tok mých zoufalých a zmatených myšlenek,neboť před posledním rohem tělocvičny,mi už běžel naproti.

„Stefane!“,vypískla jsem úlevou.Popadala jsem dech a všechno mu stručně vysvětlila.“Šla jsem do jídelny,aby jsem zaplatila stravenky,a viděla jsem jak nějaký upír saje krev dívce z prváku.Běžela jsem za tebou.Na dvoře je další a je možné,že jich je tu ještě víc.Co budeme sakra dělat ?!“ ,řekla jsem zoufale.Stefan vypadal rozzlobeně a zároveň zděšeně.Vůbec se mu nelíbila představa upírů,náhodně si vybírajících naši školu.Nevěřil na náhody.

Vím,jak se mu příčilo,požádat svého bratra o pomoc,jiné řešení však nezbývalo.Jeho slova mi splývala dohromady,když telefonicky hovořil s bratrem,rozrušením jsem nevnímala význam slov,kterými Stefan zahrnuje Damona.Po nekonečně dlouhé době hovor skončil.Nestihla jsem se ještě nadechnout a Stefan okamžitě vyhrkl:“Okamžitě jdi domů!“,když však viděl,že se k tomu nechystám dodal zoufalé: „prosím…“. Většinou jeho prosby vyslyším,ale dnes to nešlo.Od odpovědi mě vysvobodil Damon.Ve tváři jsem mu četla zlost,ale výraznější emoce na jeho tváři bylo nadšení z nadcházejícího.Stefan se po mě otočil se stejnou prosbou v očích jako předtím.Ne dnes to nejde,řekla jsem si v duchu.Stefan a Damon se rozběhli ven z budovy.Za chvíli mi už zmizeli z dohledu.Nevěděla jsem,co přesně teď udělám,byla jsem si však jistá,že domů nepůjdu.Pud sebezáchovy mi radil,aby jsem se někam schovala a počkala si na výsledek.Strach o Stefana a zvědavost co ti upíři po něm mohou chtít,na mě křičeli:“Jdi za nimi!“, a já tento hlas poslechla.Zvědavost a strach byly silnější,než pud sebezáchovy.

S rychle tlukoucím srdcem jsem se blížila k jídelně.Nevím v jaké části školy by měli být.V tu chvíli zazvonili konec hodiny. Strašně jsem se lekla.Ze tříd se vyřítili studenti.Nevěděla jsem jestli je mám varovat nebo někam schovat,ale než jsem stihla udělat nějaké rozhodnutí,velkým oknem na chodbě jsem spatřila Stefana na dvoře.Potichu jsem se rozběhla tím směrem.Schovala jsem se za nejbližší roh a sledovala jsem dvůr.Stefan stál uprostřed pozemku a upřeně hleděl do temného kouta na druhé straně.Jeho zrak mohl proniknout do nejtmavších míst.Damon na dvoře nebyl.Něco se dělo,neboť se na chodbách začaly shromažďovat hloučky studentů a horlivě o něčem diskutovaly.Jeden z hloučků se mi přiblížil na doslech.Napínala jsem sluch, aby jsem zachytila téma diskuse.

„….byla celá od krve a měla tělo samej šrám!Je na ošetřovně a prej je to dost vážný.Učitelé se bojí,že by to mohlo bejt to samý zvíře jako před pár měsíci.“.Takže už se ví o té prvačce z jídelny.S tím jsem počítala,nepřekvapilo mě to.

Opět zazvonilo a všichni zase spěchali na hodinu.Hleděla jsem do toho samého kouta jako Stefan,intuice mi napovídala,že tam odtud vyjde ten,kterého hledáme.Nezklamala.Po pár vteřinách ze stínu vystoupil upír,co jsem ho zahlédla na dvoře už předtím.Stefanovi okamžitě sjel pohled na jeho prsten.Jeho výraz se změnil z rozzlobeného na zmatený a nechápavý.Neznámý upír vypadal lehce zklamaně,když viděl,že ho Stefan nepoznává.Hodnou chvíli se měřili pohledem.První promluvil neznámý:“Ještě si nevzpomínáš?Viděli jsme se asi 2krát,ale já o vás vím všechno.“,řekl tajemným hlasem.Stefan si asi vzpomněl,protože se mu údivem rozšířily zorničky.Jinak na sobě překvapení nedal znát.Upír pokračoval dál temným hlasem a měl co dělat,aby udržel nauzdě své vzrušení:“Sestřičko,co kdyby ses k nám přidala?“a mě málem spadla brada,když jsem uviděla nově příchozí na scénu. Byla to Katherine.Stefan lapal po dechu a tak tak se držel na nohách.Upír ze dvora byl bratrem Katherine.

V tom na dvůr vrazil Damon se zbývajícím upírem z jídelny.Vláčel ho za sebou.Upír měl kolíkem probodnuté srdce.Když uviděl kdo to stojí na protější straně dvora mrtvola mu vypadla z rukou.Už se chtěl rozběhnout a padnout Katherine k nohám,všiml si však výrazu,který měla na tváři.Hleděla na něj obyčejně bez nějakého citu.Byla tam jen nepatrná stopa malé lítosti.“Sloužil jsi mi dobře Damone,Stefan je však větší výzva.“a pak bratrovi dala rozkaz:“Zabij ho Bade!“.Bade na víc nečekal a s pomstychtivým pohledem se vrhl na Damona.Ten,stále šokovaný,výpad nečekal a Bade ho srazil k zemi.“Ti nás rušit nebudou.“,řekla spokojeně Katherine.“Teď to můžeme spolu v klidu vyřešit,“řekla laskavě Stefanovi,“máš dvě možnosti.První:odejdeš se mnou a budeme spolu spokojeně žít na věky.Druhá:nevybereš si první možnost a zemřeš.Byla bych velice nerada,kdyby jsem tě musela zabít.Teď se rozhodni.“Stefan byl pobouřen a znechucen jejím vystupováním.Ještě to ani nedořekla a on už znal odpověď: „Nelíbí se mi ani jedna možnost a ten kdo dneska zemře budeš ty !“Vykřikl na ni rozezleně.Povzdechla si:“V tom případě nemám jinou možnost.“, a rozběhla se k němu.

Sledovala jsem oba souboje a nemohla se ani pohnout.Nohy mě nechtěly poslouchat.Damon už se vzpamatoval a s pocitem zrady vepsaným v očích bojoval s bratrem Katherine.Zdálo se,že má navrch.Stefan se snažil kličkami vyhýbat výpadům ze strany Katherine,ale její zkušenosti na ní byly znát.Byla rychlejší i silnější než Stefan.Neměl šanci zvítězit.Tahle beznaděj mě zabíjela.Byla jsem slabá,lidská.Nemohla jsem mu nijak pomoci.Stefan už ztrácel síly a nevěděl jak na ni vyzrát.Viděla na něm,že slábne a využila toho.Rychlou otočkou ho chytila pod krkem a zakousla se mu do tepny.Stefan se s ní snažil bojovat,držela ho však pevně.Neudržela jsem se a vykřikla jsem:“Ne!“Katherinin stisk trošku povolil a Stefan se vymanil z jejího držení.V beznaději vyrval ze země železnou tyč i s kusem betonu a začal se s ní ohánět kolem sebe.Železo nebo beton jí ublížit nemohly,ale ve chvíli kdy její bratr zařval bolestí,způsobenou dřevěným kolíkem v hrudi,udělala začátečnickou chybu a otočila se po něm.Stefan ji uhodil tyčí i s betonem do ruky.Zlomené kosti by se jí poskládaly,ale ne v případě,že se její prsten se safírovým kamenem roztříštil na kusy.Nevydržel náraz tyče.Slunce ji sežehlo na popel a Stefan se vyčerpáním klátil k zemi. Doběhla jsem k němu,on ale nereagoval.Nevěděla jsem jestli to pomůže,ale kouskem skla jsem si pořezala ruku a přistrčila mu ji k ústům.Chvíli se nic nedělo a já myslela,že už je konec,pak však krev,která mu tekla do pusy,začal polykat.Zakousl se mi do krvácející ruky.Sál a pak konečně otevřel oči.