Utíkala jsem temnou chodbou pořád dál a dál. I když mi už začínal docházet dech a nohy mě neposlouchaly, pořád jsem běžela. Běžela jsem si pro smrt. Sama sebe jsem odsoudila ke zkáze. Tohle setkání nemůžu přežít. Vždyť on je upír, silný a krásný upír, a já jenom člověk,  kterému by mohl jediným úderem zastavit srdce. Jediný úder mu stačil, aby mě zabil.
,Musíš utíkat, musíš ,napovídal mi hlásek v hlavě, který jsem odevzdaně poslouchala. Už jsem se nemohla vrátit. Nemohla jsem Stefana nechat umřít. Musela jsem ho zachránit. Milovala jsem ho. Byla jsem schopná kvůli němu i umřít. Konečně jsem před sebou uviděla slabé světlo. Rozběhla jsem se ještě víc. Světlo sílilo a já zrychlovala. Úzká kamenná chodba se začala rozšiřovat a já jsem před sebou uviděla velikou tmavou místnost kruhového půdorysu, jen se čtyřmi zapálenými svícemi, které byly postaveny na stole přímo uprostřed.To bylo to slabé světlo, které jsem před tím viděla. Sice jsem trochu zpomalila, ale pořád byl můj pohyb rychlejší než chůze. V té tmě jsem si nevšimla 3 schodů, které vedly dolů do té místnosti. Zakopla jsem a spadla na studenou kamennou zem. Ani mě nenapadlo se zvednout. Chvíli jsem tam jen tak ležela. Vyčerpáním jsem se nemohla ani postavit. Kromě těch svíček jsem nic neviděla. Najednou jsem uslyšela něčí kroky. Podepřela jsem se rukama a konečně se postavila na nohy. Ustoupila jsem a nahmatala studenou kamennou zeď. Opřela jsem se o ni a snažila se zpomalit dýchání. Na druhé straně místnosti se pomalu otevřely dveře. Ačkoliv jsem vůbec neviděla bylo mi jasné, že je někdo tady v místnosti. Poznala jsem to, protože jeho pomalé kroky se nesly celou místností jako ozvěna. Zachvátila mě panika, ale neměla jsem odvahu utéct. Zůstala jsem přilepená na zdi a vyčkávala příchod smrti. Všechny kosti v těle se mi třásly a dýchání jsem měla nepravidelné.
,Jestli existuje peklo, teď tam jsem.,
Zničehonic se zastavil. Nevěděla jsem kde teď je. Mohl by být klidně hned vedle mě a já bych ho neviděla. Mohl mě zabít tak rychle, že bych ani necítila bolest. Po chvíli celou místnost zaplnil jeho hřmotný smích.
,Počkat chvilku, vždyť já ten smích znám, uvědomila jsem si po chvíli. To ne! Prosím, ať se mi to jenom zdá. To nemůže být pravda. Jak by mohl? Jak tohle mohl udělat, po tom, co mi jednou zachránil život? Proč mě nezabil už tehdy, když mě tahal z toho nabouraného auta? Proč? Jak jsem jen mohla být tak pitomá? Jak to, že mi to nedošlo?
Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem měla a řekla jsem jediné slovo, které jsem nechtěla nikdy vyslovit:„Damone.“
„Máš pravdu. Jsem to já. Kdo taky jiný.“ Řekl a znovu se rozesmál. Opíral se o stůl se svíčkami.
„Proč?“
„Protože takový já už prostě jsem. Nelidské monstrum, které zabíjí nevinné lidi.“řekl v potemnělé záři svíček. Na chvíli se zamyslel, a potom zmizel. Objevil se pár centimetrů ode mě. Téměř se  mě dotýkal.
„Miloval jsem tě celým svým mrtvým srdcem a ty jsi mě zradila. Chtěl jsem tě chránit a ty jsi mi utekla. Utekla jsi za mým ubohým bratrem. Za tím chudákem. A teď tu stojím vedle tebe. Ale neboj se. Už nebudeš trpět dlouho. Má pomsta je téměř u konce.“ Řekl a pohladil mě po tváři.
„Jak to myslíš?“zeptala jsem se.
„Takhle,“ řekl a zase zmizel.
Dveře se znovu otevřely a byl pryč. Za chvíli jsem uslyšela strašný výkřik bolesti. Trhal mi uši. Musela jsem si je zakrýt rukama. Věděla jsem, komu ten výkřik patří. Tohohle okamžiku jsem se bála nejvíc. Dokonce víc než vlastní smrti. Zničehonic bylo ticho. Teď nastal okamžik Damonovi pomsty. Do otevřených dveří vstoupil Damon a vlekl za sebou bezvládné tělo. Okamžitě mi to všechno bylo jasné. Všechny kousky do sebe zapadly. Tohle byla Damonova pomsta.
On nechtěl ublížit mě, ale někomu, koho jsem milovala – Stefanovi. Věděl, že jeho smrt mi ublíží víc než cokoli jiného. Táhl jeho bezvládné tělo ještě pár metrů a potom ho upustil na zem do záře světla, které vycházelo z otevřených dveří.
„Neee!“ vykřikla jsem do tmy a rozběhla se ke Stefanovi.
Prudký náraz do hrudi, který jsem nečekala mě odhodil tam, kde jsem před chvílí stála. Tím nárazem do zdi jsem si vyrazila dech. Nemohla jsem se vůbec nedechnout.
„Ne tak rychle.“ řekl Damon, který se teď skláněl nade mnou. Nemohla jsem udělat nic. Vůbec nic. Jenom jsem bezvládně ležela na studené zemi. Nepokoušela jsem se o odpor, když mi Damon odhrnoval vlasy dozadu na záda, aby si zpřístupnil cestu k mému krku.
„Nesahej na ni!“ozvalo se najednou. Byl to ten nejkrásnější hlas na světě. Srdce se mi znovu rozbušilo, když jsem věděla, že Stefan není mrtvý. Pohlédla jsem se na Damona, který se nevěřícně díval na místo, kde ležel Stefan. Vlastně teď už neležel, ale stál a šel směrem nám.
„To není možné.“ řekl Damon a okamžitě ztarasil Stefanovi cestu.
„Kam si myslíš, že jdeš bráško.“řekl Damon a srazil Stefana znovu k zemi. Než se Stefan mohl vzpamatovat, vzal Damon ze stolu dřevěný kolík, kterého jsem si v té tmě nevšimla, a vrazil mu ho do srdce. Výkřik bolesti byl tak strašný a hlasitý, že jsem si musela znovu zakrýt uši. A najednou bylo ticho. Slyšela jsem jenom splašený tlukot svého srdce, které se v momentě rozpadlo na tisíc kousků.
Stefan je mrtvý. Teď jsem si přála aby mě Damon zabil taky. Smrt by pro teď byla vysvobozením. A to Damon věděl, proto mě předtím nechtěl zabít. Chtěl abych trpěla, protože trpěl on. Teď, když je Stefan mrtvý, nemůže už Damonovi nic bránit v tom aby ze mě udělal svého „otroka“. Navěky.
Damon se obrátil od Stefanova bezvládného těla a z pohledem stále upřeným do mých očí, ke mně vykročil. Chtěl ze mě udělat netvora. Chtěl ze mě mít svůj klon. Nemohla jsem mu v tom zabránit. Ani jsem neměla sílu se zvednout ze země. Všechna moje síla i myšlení zmizely společně se Stefanem.
Když Damon konečně došel až k místu, kde jsem ležela, klekl si vedle mě a chytil mě za ruku. Chtěla jsem ji vytrhnout z jeho ocelového sevření, ale nešlo to.
Věnovala jsem mu poslední pohled do jeho černých krvelačných očí. Byl to pohled plný bolesti a nenávisti, která se ve mně hromadila. Jenom se usmál a začal se přibližovat k mému krku. Zavřela jsem oči. Kéž bych se už nikdy neprobudila…

„Eleno?! Eleno, prosím, prober se. Neopouštěj mě…“uslyšela jsem najednou. Byl to ten nejkrásnější hlas na světě.
Nebe. Jsem v nebi. Pomyslela jsem si.
„Stefane.“řekla jsem, když jsem otevřela oči.
„Jak je ti?“ zeptal se a přitom mě držel za levou ruku.
„Teď už dobře.“řekla jsem a pokusila se o úsměv. Taky se usmál.
„Eleno?!“ozvalo se za námi. Cože? Damon? Co ten tady dělá? Než jsem se stihla vzpamatovat klečel vedle mě na trávě a chytil mě za druhou ruku.
„Je v pořádku?“zeptal se Damon Stefana.
„Ano. Myslím, že ano.“
„To je dobře. Měl jsem o tebe velký strach, Eleno. Ale neboj teď už si v bezpečí.“ Pořád jsem nemohla pochopit, co se děje. To jsem se dočista zbláznila?
„Eleno!“ ozvalo se.
„Tady jsme, Bonnie.“řekl Stefan. Bonnie najednou klečela vedle mé hlavy a zpříma se mi dívala do očí.
„Co se děje? Co se stalo?“zeptala jsem se.
„Ty si to nepamatuješ?“zeptal se Stefan. Jenom jsem zavrtěla hlavou. „No, chtěla jsi přejít cestu, ale ze zatáčky se vyřítilo auto a zrazilo tě. Je to tak deset minut.“ Moje teorie se potvrdila. Jsem blázen. Chvíli bylo naprosté ticho.
„Co jsi viděla?“zeptala se najednou Bonnie.
„Viděla?“zeptala jsem se. Jenom kývla.
„Já myslela, že to byl sen.“ řekla jsem trochu zmateně.
„Ne, Eleno. To nebyl sen. Byla to vize. Vize blízké budoucnosti.“