„Eleno?“ ozvalo se do vyprázdněné třídy.
„Ano pane profesore Salvatore?“ odpověděla a zvedla své modré oči k profesorovi.
„Můžete mě navštívit kabinetu? Musíme společně projednat… váš prospěch.“ Vyhrkl rychle s neutrálním obličejem, ale jeho temné oči zářily šibalskými ohníčky.
„Jistě.“ Řekla a zvedla se z dřevěné židle. Profesor se otočil a vykročil ke kabinetu. Tento záhadný a poměrně mladý muž, po kterém prahla snad každá žena ve městě bez rozdílu věku a rodinného stavu, nastoupil teprve nedávno na post po profesoru dějepisu. Elena vstoupila do pootevřených dveří a natáhla se po známém vypínači, aby tak ozářila tmavou místnost plnou map.
Otočila se na svého profesora a rty se jí začaly samovolně zvedat do úsměvu. On se nedočkavě ošil a třemi velkými kroky přistoupil k její drobné postavě. Následoval ji, když pozadu mířila ke stolu. A když si na něj sedla ihned se nenasytně vrhl na její rudé rty.
„Nějaký nedočkavý pane profesore.“zachroptěla Elena mezi polibky a polaskala ho ve vlasech.
„Ty máš co říkat Elleno.“ Zašeptal jí na oplátku.
„Damone…“zašeptala jeho jméno s jasnou prosbu o to, aby pokračoval. Až po krátkém zvonění se vykradli z kabinetu a oba zamířili na své hodiny. Jen stěží se loučili, ale oba to měli o hodně jednoduší, jelikož se měli po vyučování znovu setkat.
Domů dorazila brzy a tak se ještě stihla osprchovat a upravit si blond vlasy do poslušných vln sepnutých jen pár pramínky tak, aby nepadaly do očí. Lehce si přetřela rty leskem a natáhla se po tašce, ve které měla připravené vše, co potřebovala a vyrazila.

* * *

Elena ležela na zemi a pozorovala hvězdy. Vedle ní ležel Damon a držel ji za prokřehlou ruku. Najednou se posadila a zadívala se mu do tmavých očí plných hvězd. Naklonila se k němu a zlehka ho políbila na rty. Polibky sestávaly vášnivějšími když…
„Catherine.“ Zašeptal mezi jedním z polibků a Elena se od něj ihned odtrhla.
„Co?!“ zeptala se a zatínala nehty do narezlého trávníku, až se jí pod nehty zachytila hlína.
„Oh… omlouvám se, já to můžu vysvětlit!“ začal a zhluboka se nadechl. „Catherine je… byla moje přítelkyně. Ona… je mrtvá. A ty… jsi jí opravdu podobná a já… jednoduše… nevím co to se mnou je.“ Zašeptal bezradně a složil si hlavu do dlaní. Ellena tam tak seděla a u duchu nemohla uvěřit, že on vlastně nemá rád ji, ale nějakou Catherine, která je jí podobná. Klekla si a za pomoci rukou se postavila i na nohy. Oprášila si několik lístků a vydala se po lesní stezce zpět k městu.
Nechala mě tam. Catherine by tohle nikdy neudělala. Pomyslel si. Postavil se na nohy a vydal se opačným směrem než Elena. Po cestě lesem si ještě ulovil malého jelínka, aby zahnal svíravý pocit v žaludku, který následoval po každé schůzce s Ellenou. Konečně dorazil do penzionu a vystoupal do svého pokoje. K jeho překvapení byl otevřený střešní poklop. Při pohledu na ten volný otvor ho pohltil strach, který už dlouho nezažil…
„Nazdar bráško.“ Ozvalo se mu arogantně za zády. Ihned se přetočil a uviděl na posteli povalovat se půvabného mladíka již od pohledu mladšího než je on sám. Ten se vymrštil na nohy a s ladností kočky přešel k oknu. Byl mu tak podobný. Ale něco je odlišovalo. Velká propast. Ale ta propast nebyla o vzhledu… Byly to jejich duše, která se promítala v jejich očích.
„Stefane?!“

* * *

Ellena pomalu zpomalovala a uvědomovala si, co udělala. On byl tak citlivý a ona mu ublížila. Ihned přehodnotila to, co začala a změnila svůj plán. Otočila se a vydala se na druhý konec města, kde stál penzion a v něm bydlel. Pomalu šla a postupně zrychlovala, až se přistihla, že utíká. Ale konečně dorazila k postarší stavbě a zaklepala na mohutné starožitné dveře. Otevřít jí přišla starší paní v županu.
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se mile a zamžourala na ni.
„Ehm… ano já jdu za Dam – panem Salvatorem… Je doma?“ zeptala se. Žena jenom kývla hlavou na souhlas a ustoupila ze dveří. Elena vstoupila a rozešla se směrem, který jí ukazovala kostnatá ruka. Vyšla po schodech a bez vyzvání otevřela dveře z tmavého dřeva. Ale k jejímu překvapení nestál v pokoji jenom on, ale i další muž, jestli se ten anděl se zelenýma očima tak dal pojmenovat.
„Catherine?“ zeptal se ten chlapec a Ellena se rozzuřila. Už zase!
„Ellena!“ vyštěkla a zatnula dlaně do pěstí.
„Omlouvám se… jen jste mi někoho připomenula.“ Řekl jemným hlasem, který rozproudil Eleně krev. Proč na něj takhle reaguju? Ptala se sama sebe. Damon v ní nikdy nevyvolal podobnou reakci.
„Jistě.“ Řekla zdvořilým hlasem a zaměřila svou pozornost na Damona v němé výzvě.
„Jistě… Elleno tohle je můj mladší bratr Stefan. Stefane, tohle je moje přítelkyně Elena.“řekl odměřeným hlasem a zůstával stále na jednom a tom samém místě. Stefan se mírně usmál, přišel k Eleně, uchopil její ručku do své dlaně a věnoval í na klouby prstů lehký polibek.
„Těší mě.“ Zaševelil a Elleně při tónu jeho hlasu naskočila husí kůže.
„Mě také.“ Řekla jako ve snách a nespouštěla z něj zrak. Ani nevnímala Damona, když její ruku vytrhnul, že Stefanovi a odvedl ji domů. Pořád měla před očima onoho cizince se svůdnýma očima a rty vykrojenými tak, že přímo volaly po vášnivém polibku. Věděla, že Stefana neviděla naposled, a kdyby snad… ona si ho najde… bez těch očí si neuměla představit svět…

* * *

„Milý deníčku,
neuvěříš, co se stalo. Naposledy když jsem psala, bylo všechno ještě normální ale teď? Damon není tím, čím se zdál být a teď když přišel na scénu i Stefan… Nemůžu si pomoct, ale táhne mě to k němu. Jeho pohled, který mě vždycky rozechvěje. Dívá se na mě, jako kdyby mě chtěl. Ale jinak než ostatní kluci… Damon se na mě takhle nikdy nedíval. Ani nevíš, co všechno k němu cítím a vášeň…“ Elena přestala psát v půli věty a znovu si přečetla, co napsala. Pozastavila se nad tím, jak popisuje své pocity vůči Stefanovi.
Od té doby co se jí Damon svěřil s tím, že je upír, se jejich vztah změnil a ne k lepšímu. Elena si povzdechla. Schovala deník do tašky a vrátila se do postele. Byla sobota a ona nemohla spát. Neustále ji budily všechny možné maličkosti. Matrace jí přišla příliš tvrdá a polštář až moc měkký. Nic nebylo dobré.
Elena vyklouzla zpod vyhřáté přikrývky a vrhla se na skříň. Hledala něco pohodlného a teplého, co by se hodilo na ranní procházku. Vytáhla jedny džíny a teplý rolák. Pod něj si vzala ještě tílko.
Vyšla před dům a ihned si to namířila k lesu. Zašla na známou lesní stezku a dorazila na starý hřbitov, kde se na zemi líně povalovala ranní mlha. Ani nevěděla jak, stála před náhrobkem rodičů. Klekla si a pozorovala jména napsané zlatými písmeny.
„Eleno?“ ozvalo se nesměle za jejími zády. Elena se otočila a nemohla tomu uvěřit. Kdy on zněl nesměle? Uvažovala a sledovala jeho hluboké smaragdově zelené oči. „Musíme si promluvit. A prosím, nepřerušuj mě… Já… od první chvíle jsem tě miloval, jenom jsem nevěděl jak ti to říct. Ne protože jsi tak podobná jí, ale proto, že jsi tak jiná.“ Zašeptal Stefan a už stál u Eleny. Mezi dlaněmi svíral její obličej a nespouštěl z něj zrak. „A kvůli tomu všemu jsem ochotný se změnit.“ Zašepotal nakonec. Elena nestačila zírat. Ale v tu chvíli se přiřítil i Damon.
„A co já? Já se taky změnil!“ zakřičel.
„Ale ne tak, jak by Elena chtěla.“ Prohlásil klidně Stefan a nespouštěl zrak z Eleny. Ta se mírně otřásla. Stefan jí v uklidňujícím gestu přejel dlaní přes rameno a rozezlil tak Damona ještě víc.
„Tak dost! Buď já, nebo on!“ zakřičel Damon nepříčetně.
Elena stála a bezradně těkala pohledem mezi dvěma bratry. Jako v biblickém příběhu. Stáli proti sobě. Oba majíc něco, po čem prahne ten druhý. A zkuste se rozhodnout, který je lepší a je pro vaše srdce souzený? Vyberte si? Napravený závislák nebo ten kdo do toho právě spadnul? Elena svěsila hlavu a ještě jednou to přehodnotila. Ale její zatemnělá mysl jí jasné říkala to samé pořád dokola. Konečně zvedla hlavu a změřila si každého z bratrů pohledem. Nakonec zůstala u smaragdových hlubin, za kterými se i vydala…